CLAUDIUS CLAUDIANUSÚNOS PROSERPINY
(De raptu Proserpinae)
Svoboda, Praha, 1975
edícia Antická knihovna (prémia)
preklad Jana Nechutová
predhovor R. Hošek
drevoryty Zdeněk Mézl
1. vydanie, 30.000 výtlačkov
literatúra staroveká, poézia
112 s., čeština
hmotnosť: 210 g
tvrdá väzba, papierový prebal
stav: dobrý
2,40 € PREDANÉ
*BIB09*
Claudianus je vzdělaný básník, poeta doctus. Pracuje dokonalým veršem, který téměř nezná elizi, tak charakteristickou pro latinské básníky, a to právě prozrazuje cizince, který mistrně zvládl latinské veršování. Obsah jeho veršů vyžaduje namnoze složitých komebntářů, chceme-li proniknout do aktuálních dobových narážek, ale nepotřebuje vysvětlení, chceme-li se nechat unášet básnickou formou a obrazy.
Zvláštním půvabem prosluly i jeho úvody k některým básním. Císaři, konsulové, uzurpátoři, nejvyšší zásluhy, nejpodlejší intriky, napětí doby a strach z barbarů oděných v kůže vystupují v celé Claudianově poezii vedle prostých lidských vztahů, vyjádřených smělými mytologickými obrazy zvláště ve svatebních písních, a vedle obrazů vzatých z běžného života anebo i ze staleté básnické tradice.
Rozporuplná doba zplodila i básnické dílo Claudianovo, plné rozporů.
Jako když na nepřítele, jenž netuší úskok, se žene vojsko a tajnou stezkou z dna příkopu pod polem náhle pronikne k zavřeným hradbám a vítězných vojáků vlna do tvrze přelstěné proudí jak zrozenci země, tak Hádes, třetí Saturnův dědic, se cestou necestou dere úseky plnými skrýší a dychtivě touží se dostat pod nebe v bratrovu říši. Však brána nikde tu není dokořán, ze všech stran mu překáží vystouplé skály, které svíraly boha svou přepevnou, nezlomnou vazbou. On však nesnesl průtah a rozhněván do skály bije žezlem velkým jak trám. I Vulkán strnul a pec svou opustil, odhodil blesky i Kyklóps polekán hrůzou.
Slyšeli ti to, jež svírá Alp mrazivých okruh, i ti, co po tobě, Tibere, pluli, když ještě jsi nebýval věnčen triumfy Říma, i ten, kdo s člunem se po Pádu plavil.
Jako když thessalskou zem, kol skalami sevřenou, zalil Péneios vystouplý z břehů, pln bažin, a záplavou bránil rolníkům vzdělávat pole, tu udeřil trojzubcem Neptun do skály čnějící před ním, a z mrazného Olympu ihned po onom úderu mocném se oddělil vrcholek Ossy.
Vodám když umožněn průchod již zbaveným vězení svého, řeka zas do moře proudí a rolníkům vrací se půda.
Jakmile, zdolána Dítem, zem sicilská pozbyla pevné vazby a v bezednou propast se do šíře rozestoupila, na nebi náhlá hrůza se zjevila. Z určené dráhy vyšinuly se hvězdy a Medvěd se přes zákaz vnořil do moře, náhlý strach se líného Boóta zmocnil, ustrnul Órión bázní, zbleď Atlás, když zaslechl ržání. Výparem nejisté barvy se zastřela obloha zlatá, koně, uvyklé pastvě, jen v trvalé temnotě jasná obloha zděsila. Stiskli svá udidla tvrdá a jasem zmateni zůstali stát; oj strhli pak stranou a dychtí vrátit se stůj co stůj v ten hrůzný podsvětní chaos.
Jakmile pocítili však na hřbetě údery biče, slunce jak zvykli si snášet, tu rychleji pádí než řeka vzkypělá zimními dešti a prudčeji letí než kopí; tak ani parthská střela se neřítí, svištící Auster, tak ani myšlenka hbitá se nemihne vzrušenou myslí. Koním se zahřívá uzda, dech smrtící nákazu šíří ve vzduchu; stává se zhoubným i písek nasáklý pěnou. Nymfy se rozprchnou — na vůz bůh uchvátí dívku: ta pláče,
bohyně volá. Tvář Medúsy strašné již odkrývá Pallas, Diana rychle, jak může, luk napíná, nechtějí přece ustoupit strýci. K boji je společné panenství nití, krutého únosce zločin je roztrpčí. Hádés jak lev je, který se jalůvky zmocní, té ozdoby stáje i stáda, útroby obnažené jí rozrývá silnými drápy, přitom do všech svých údů lev zuřivou zběsilost vkládá; stane pak, zohaven krví, a roztřásá pletence hřívy, o marný pastýřů hněv se nestará, pyšně jím zhrdá. „Vladaři malátných Stínů, ty z bratrů svých
nejstrašlivější, “
Athéna zvolá, „ach která tě Lítice vzbouřila ostny hříšné a prokleté vášně? Proč opustils sídlo, kde bereš odvahu znesvětit nebe svým spřežením z podsvětních
temnot?
Ohyzdné Lítice máš, máš v podsvětí bohyně jiné, nevlídné Vzteklice též, ty hodí se k manželství s tebou! Bratrovo hájemství opusť a cizího údělu nechej!
Odejdi, spokojen Nocí! Nač sdružuješ s mrtvými živé? Proč tu jak přivandrovalec nám šlapeš po našem světě?!“ Takto Pallas naň křičí a bije hrozivě štítem spřežení dychtivé pádit, štít nastaví, zadržet chce je, změtí gorgonských hadů je tiskne a přitom i syčí, chocholem přilby je kryje; již k úderu pozvedá kopí
