VESELÝ, JINDŘICH - ČEŠI A SLOVÁCI V REVOLUČNÍM RUSKU 1917 - 1920

VESELÝ, JINDŘICH

ČEŠI A SLOVÁCI V REVOLUČNÍM RUSKU 1917 - 1920

Státní nakladatelství politické literatury, Praha, 1954
edícia Za svobodu lidu (14)
obálka Milan Hegar
1. autorizované vydanie, 10.400 výtlačkov

história, I. svetová vojna,
236 s., čb fot., čeština

tvrdá väzba s prebalom
stav: dobrý, pečiatky v knihe

PREDANÉ

*agisa*his*

Nová kniha Jindřicha Veselého „Češi a Slováci v revolučním Rusku (1917 až 1920)“ provádí nás historií skoro půl milionu Čechů a Slováků, kteří jako váleční zajatci nebo kolonisté prožili konec první světové války, Únorovou a Říjnovou revoluci v Rusku. S marxisticko-leninského hlediska zkoumá a posuzuje činy těch, kteří, zachváceni vírem revoluce a v poctivé snaze pomoci své vlasti a národu získat svobodu a nezávislost, podlehli nacionálně šovinistickým heslům české buržoasie a octli se v řadách čs. legií. Popisuje a hodnotí i jednání té části čs. válečných zajatců, většinou bývalých sociálních demokratů, která, nadšena revolučním postupem a vítězstvím dělnické třídy pod vedením bolševické strany, od počátku se těsně přimkla k revolučnímu proletariátu Ruska.

Historická studie soudruha J. Veselého líčí, jak z malé „České družiny“ vyrůstají početné čs. legie, které se však po Velké říjnové socialistické revoluci pod Masarykovým vlivem přeměňují z národně osvobozenecké armády v žoldnéřské vojsko ve službách západních imperialistů. Z vojáků-dobrovolců, kteři chtěli bojovat za svobodu svého lidu, stávají se janičáři reakce, kterým je vnucena úloha potlačovatelů proletářské revoluce, úloha intervenčních oddílů, které se v zájmu světového kapitálu pokoušejí zničit, zdeptat mladou a ještě slabou sovětskou republiku.

Soudruh Veselý vyvrací ve své knize zastaralou a lživou buržoasní legendu o ruských legiích jako osvoboditelích našeho národa. Na základě dokumentárního materiálu je naopak usvědčuje z krvavého násilí na ruském pracujícím lidu, kterému se pokoušely v zájmu záchrany světového imperialismu vzít sotva získanou svobodu a navléci mu znovu právě odhozené jařmo polofeudálního útisku a kapitalistického otroctví. Do pravého světla také staví skutečnou protilidovou a kontrarevoluční činnost T. G. Masaryka v Rusku.

Autor také zpracovává nový a dosud neznámý dokumentárni materiál o těch čs. válečných zajatcích proletářského původu, ovlivněných Velkou říjnovou socialistickou revoluci a světodějnými myšlenkami revolučního marxismu, kteří se řadí do jedné fronty s obránci prvního proletářského státu na světě, aby spolu s nimi hájili vymoženosti socialistické revoluce. Po prvé se zde dovídáme o málo známé skutečnosti, že v Rudé armádě v době občanské války bojovaly celé pluky vytvořené z Čechoslováků, které úspěšně bojovaly proti bělogvardějským a intervenčním vojskům. Autor dále líčí, jak čs. zajatci-sociální demokraté, jež se zatím stali stoupenci revoluční cesty k socialismu, počínají budovat své vlastní organisace, vydávají český revoluční tisk a nakonec se v květnu 1918 v Moskvě sjednocuji v Čs. komunistické straně v Rusku.

Historická práce soudruha Veselého ukazuje pak další vývoj události, kdy se pod mohutnými údery Rudé armády, vykované Leninem a Stalinem, hroutí všechny intervenční útoky imperialismu, kdy všechny úklady kontrarevoluce vyznívají naprázdno. Čs. legie zkrušené porážkami počínají se rozkládat. Řadoví legionáři poznávají zločinnost svého počínání, k němuž byli svedeni a zneužiti, a odmítají dále bojovat proti sovětům. Po mnoha strastech se vracejí pak cestou kolem světa neslavně domů.

Do vlasti se vracejí také čs. krasnoarmějci, aby doma pomáhali rozvíjet revoluční hnutí. Zúčastňují se vytváření marxistické levice a mají význačný podíl na založení KSČ.

V závěru knihy hodnotí soudruh Veselý historický vývoj Čechů a Slováků v Rusku v letech 1917 až 1920. Odhaluje kontrarevoluční jednáni Masaryka a čs. legii a současně vysoko vyzvedá zapomínané zásluhy čs. krasnoarmějců a revolučních pracovníků v Rusku.

Práce soudruha Veselého je proto dalším významným přínosem pro studium dějin našich národů a zejména pak dějin naší dělnické třídy.

 

NEWARK, TIM - ROZHODUJÚCE BITKY DEJÍN

NEWARK, TIM

ROZHODUJÚCE BITKY DEJÍN
Úplný prehľad ozbrojených konfrontácií, ktoré zmenili modernú históriu
(Turning the Tide of War)

Ottovo nakladatelství, Praha, 2004
preklad Michael Borovička, Vojtech David
1. vydanie
ISBN 80-7360-150-8

história, II. svetová vojna, I. svetová vojna, vojna,
200 s., far. fot., slovenčina
hmotnosť: 1390 g

tvrdá väzba, veľký formát
stav: veľmi dobrý, pečiatky v knihe

PREDANÉ

*trsos* in *kat-HIS*

KOLLÁR, PAVOL - DEJINY VOJEN A VOJENSKÉHO UMENIA

KOLLÁR, PAVOL

DEJINY VOJEN A VOJENSKÉHO UMENIA

Naše vojsko, Praha, 1989
edícia Knižnica vojenskej teórie a praxe (72)

obálka Zbyněk Kočvar

2. vydanie, 7.000 výtlačkov
ISBN 80-206-0204-6

vojna, II. svetová vojna, I. svetová vojna, história,
472 s., slovenčina
hmotnosť: 625 g

tvrdá väzba s prebalom
stav: veľmi dobrý

3,50 € PREDANÉ

*zukol5* in *H-bar*FR

Švajčiarský vedec J. J. Babel vypočítal, že od vzniku ľudskej civilizácie do poloviny 20. storočia viedlo ľudstvo 14 500 veľkých i malých vojen a ozbrojených konfliktov, v ktorých zahynulo okolo 3 miliárd 650 miliónov ľudí. Je teda prirodzené, že sa vojenská činnosť v ľudskej spoločnosti stala predmetom pozornosti už v staroveku. Veď vojny a ozbrojené konflikty mali aj svoje sociálnopolitické a ekonomické dôsledky ovplyvňujúce často osudy celých národov.

Prečo vojny vznikajú, akí činitelia pôsobia na ich priebeh a výsledky a obdobné otázky sa stali predmetom úvah a skúmania a viedli ku vzniku samostatného vedeckého oboru - vojenskej histórie. Dejinnú zásluhu na skutočne vedeckom zhodnotení a zdôvodnení vzniku armád a vojen, ich spoločenskej a politickej podstaty, role vojvodcov a ľudových más, činiteľov ovplyvňujúcich spôsoby a formy vedenia ozbrojeného zápasu atď. majú K. Marx, F. Engels a V. I. Lenin, ktorí stáli u zrodu vojenských dejín ako spoločenskej vedy opierajúcej sa o vedecký svetový názor.

Súčasťou tohto vedeckého oboru sú dejiny vojen a vojenského umenia, ktorými sa zaoberá táto učebnica. Dejiny vojen skúmajú príčiny ich vzniku, ich charakter a podstatu, politické a vojenské ciele bojujúcich krajín, vzájomný pomer síl na začiatku i v priebehu vojny v jednote ekonomických, sociálnopolitických, ideologických i odborne vojenských stránok. Ďalej sledujú priebeh ťažení, operácií a bojov v chronologickej súvislosti a venujú pozornosť vojenským a politickým dôsledkom vojen. Dejiny vojenského umenia skúmajú vývoj spôsobov a foriem vedenia ozbrojeného zápasu (stratégiu, operačné umenie a taktiku) v jednotlivých spoločenskoekonomických formáciách. V tejto učebnici je pritom dôraz položený na obdobie od vzniku imperializmu do súčasnosti.

Štúdium vojenských dejín má veľký poznávací a výchovný význam, pretože umožňuje poznať priebeh konkrétnych vojen, povstaní, bitiek a na základe toho prevziať z vojenskej minulosti to najlepšie a najosvedčenejšie pre potreby súčasnosti či budúcnosti. Je tiež významným zdrojom výchovy k socialistickému a proletárskemu internacionalizmu i triednej nenávisti k potencionálnemu agresorovi. Pomáha odhalovat' historické korene súčasnej vojenskej politiky imperializmu a umožňuje účinnejšie vedenie ideologického boja a kvalifikovanejšiu kritiku buržoáznej falzifikácie vojenskej histórie.

Učebnica by preto nemala chýbať v knihovničke vojenských vysokoškolákov, ktorým je určená predovšetkým, ale ani propagandistom či lektorom marxizmu-leninizmu. Formou spracovania je určená všetkým, ktorí sa zaujímajú o dejiny vojenstva.

STRÖBINGER, RUDOLF - MATA HARI

STRÖBINGER, RUDOLF

MATA HARI
(Mata Hari)

Vydavateľstvo politickej literatúry, Bratislava, 1968
preklad Viliam Hotár
prebal Emil Bačík
1. vydanie, 15.000 výtlačkov
75-044-68

história, I. svetová vojna,
164 s., čb fot., slovenčina
hmotnosť: 220 g

tvrdá väzba s prebalom, malý formát
stav: dobrý

0,90 €

*home*barpe*/*H-6-4*
*svama2*bio*

Začiatkom roku 1905 mali v parížskej spoločnosti veľký úspech večierky východných tancov. Exotické tance predvádzala v priesvitnom hodvábe krásna tanečnica Mata Hari, ktorá vraj prišla z ďalekej Indie a svoje umenie sa učila od kňažiek brahmanských chrámov. Novinári o nej písali nadšené články, porovnávali ju so slávnou Isadorou Duncanovou. Denne dostávala stovky listov od ctiteľov, ktorí jej sľubovali lásku i majetok. Obdivovali ju hudobní skladatelia i básnici, politici i kniežatá ...

V pondelok 15. októbra 1917 zazneli vo Vincenneskom lesíku pri Paríži výstrely. V mene francúzskeho národa bol vykonaný rozsudok nad „najväčšou špiónkou prvej svetovej vojny“, nemeckou špionkou Margarethou Zelleovou-MacLeodovou zvanou Mata Hari...

Odvtedy už uplynulo päťdesiat rokov. O Mate Hari sa napísali desiatky kníh, vo filmoch ju stelesnili také herečky, ako Greta Garbo alebo Jean Moreauová. Vznikla legenda, ktorá má dosť ďaleko od skutočnosti. Teraz prichádza aj český autor, ktorý sa pokúsil vo svojej dokumentárnej reportáži opísať dramatický život slávnej tanečnice a kurtizány. Vo svojej práci sa mohol oprieť o množstvo doteraz vydanej literatúry, ale aj o v poslednom čase uvoľnené archívne materiály, ktoré žiaden z jeho predchodcov nemal v rukách (napríklad závažné dokumenty Scotland Yardu i celý protokol procesu). A to mu predovšetkým umožnilo odlíšiť pravdu od výmyslov, konfrontovať rozličné údaje a tak krok za krokom vystopovať celú pravdu o živote a vine slávnej tanečnice.

V Paríži na Rue de Faisanderie číslo 31 sa roku 1928 zastrelila filmová herečka Claude Franceová. V Paríži začali o príčine herečkinej samovraždy kolovať najfantastickejšie dohady. Najdlhšie pretrvala povesť, že dobrovolne zomrela preto, lebo sa cítila vinná zo smrti Maty Hari.

Ale čo má filmová herečka spoločné s Matou Hari?

Roku 1916 došlo k výmene zranených francúzskych a nemeckých dôstojníkov. Do Švajčiarska sa tak dostal aj gróf de Chilly, ktorý bol v nemeckom zajatí od roku 1915.

Ošetrovateľkou grófa de Chillyho bola dcéra nemeckého zverolekára Hana Wittigová. Denné stretnutia mladej ošetrovateľky so zraneným grófom — to bol začiatok romance. Bola to veľká láska a keď gróf odišiel na doliečenie do Lausanne, išla s ním aj Hana.

De Chilly bol vlastenec telom aj dušou. Vedel, že na fronte už nebude nikdy bojovať. Vlasti chcel teda poslúžiť aspoň získavaním špionážnych zpráv a Hana Wittigová, aj keď bola Nemka, s jeho zámerom hneď súhlasila.

Spočiatku sa v Lausanne mnoho nedozvedel. Až raz prišla Hana Wittigová domov celá rozrušená.

„Predstav si, čo sa stalo! V reštaurácii vedľa mňa sa pri stolíku bavili po nemecky dvaja muži. Rozprávali, že H 21 odovzdal cenné informácie o francúzskych vojnových prípravách.“ Gróf de Chilly tomu nechcel veriť.

„To snáď nie je možné. Ako si to povedala? H 21? To má asi skutočne niečo spoločné so špionážou! Hneď s tým musíme niečo urobiť!“

O niekoľko dní sa vraj gróf de Chilly z iného prameňa dozvedel, že francúzski agenti nasadení v Charleville, kde mal sídlo nemecký hlavný stan, hlásili prezradenie dôležitých a prísne tajných francúzskych vojenských presunov. Gróf s bohatou fantáziou zprávu od Hany skombinoval s tým, čo sa dozvedel teraz.

„Musíme ísť do Paríža,“ rozhodol. „Všetko oznámime zpravodaj skej službe!“

O dva dni stál gróf de Chilly pred kanceláriou kapitána Ladouxa. Práve chcel zaklopať, keď sa otvorili dvere a vyšla štíhla, tmavovlasá žena.

„Prepáčte, madame, idem za kapitánom Ladouxom. Je to jeho kancelária?“ Žena prikývla.

Rozprávanie grófa de Chillyho prekvapilo kapitána de Ladouxa. H 21. Musí to byť skúsený agent. Jeho značka nasvedčovala tomu, že pre nemeckú výzvednú službu pracuje dlhší čas. Agenti, ktorí boli naverbovaní až po vypuknutí vojny, ku svojmu poradovému číslu dostávali väčšinou písmená AF.

„Pán gróf, ďakujem vám za informácie. Konali ste ako skutočný vlastenec.“

„Konám len svoju povinnosť, kapitán. Mrzáka už na front nevezmú, a tak by som chcel slúžiť vlasti aspoň na tomto fronte. Moja snúbenica so mnou celkom súhlasí. Pôvodom je Nemka, kapitán, ale srdcom je to nefalšovaná francúzska žena.“

„Rád to počujem, pán gróf. Bude mi veľkou cťou, keď sa stretnem aj s vašou slečnou snúbenicou.“

------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

... posledná veta ...

Mata Hari - Svetlo dňa - ho už nevidí ...

DELIBES, MIGUEL - MÔJ SYNÁČIK SISÍ

DELIBES, MIGUEL

MÔJ SYNÁČIK SISÍ
(Mi idolatrado hijo Sisí)

Slovenský spisovateľ, Bratislava, 1983
edícia Spolčnosť priateľov krásnych kníh SPKK (430)
preklad Oľga Lajdová
doslov Ladislav Franek
1. vydanie, 20.000 výtlačkov
13-72-065-83

beletria, román, I. svetová vojna, Španielsko
328 s., slovenčina
hmotnosť: 456 g

tvrdá väzba s prebalom
stav: veľmi dobrý

0,50 €

*gopal4**belx*
*zlaci* darované THCK

Dielo súčasného španielskeho prozaika Miguela Delibesa (nar. 1920), ktoré sleduje jednu z významných vývojových tendencii modernej španielskej prózy, získalo si vysoké ocenenie v Európe i na celom svete. K hlavným tematickým oblastiam, ktoré autora najväčšmi zaujímajú, patrí vzťah človeka k prírode (Poľovníkov denník), návraty k detstvu a najmä problematika meštiackeho intelektuálneho a provinčného prostredia rodnej Kastílie, na pozadí ktorého zobrazuje sociálne a mravné rozpory španielskej spoločnosti (Päť hodín s Mariom). Sem možno zaradiť aj román Môj synáčik Sisí. azda najprekladanejšie Delibesovo dielo. Tragikomický príbeh je situovaný do typického provinčného mestečka, kde žije majiteľ prosperujúceho podniku Cecilio Rubes s manželkou Adelou, milenkou Paulinou a synom Sisím. Na vzájomných vzťahoch hrdinov, ich úspechoch, stroskotaniach a ľúbostných pletkách autor za pomoci irónie a satiry obnažuje citovú vlažnosť, úzkoprsosť, bezzásadovosť a zbabelosť malomeštiaka neschopného zaujať rozhodný postoj k prevratným historickým udalostiam, ako aj v osobnom živote. Pôsobivosť tohto realistického diela napísaného tradičnou formou umocňuje výstižná charakterizácia postáv a situácií a autorov príznačný, hlboko humanistický prístup k základným etickým otázkam.

Zachovala sa fotografia Cecilia Rubesa, na ktorej stojí pred svojou knižnicou. Fotografia je z čias, keď sa táto hrdá a zrelá tvár chystala víťazne obletieť svet ako tvár jedného z tých, ktorí svojimi podnikatelskými schopnosťami a iniciatívou prispeli čímsi neoceniteľným k pokroku a blahobytu ľudstva. Fotografia Cecilia Rubesa síce neobletela svet, ale predsa len sa zjavila na stránkach miestneho denníka, ba aj madridských novín ABC na predplatenom mieste. Snímku spravili v deň, keď Cecilio Rubes spolu s donom Bartolomém Alegrem Gonzálesom a donom Leónom Valdésom Baltránom podpísali text štatútu novej obchodnej firmy, ktorú založili. Text štatútu spoločnosti Rubes, Valdés a spol., ktorý overil svojím podpisom notár don Salvador López y López de Haro, znel:

Dňa tretieho novembra 1927 sa v našom meste zišli don Cecilio Rubes Jurado, don Bartolomé Alegre Gonzáles a don León Valdés Beltrán a dobrovoľne sa rozhodli založiť obchodnú spoločnosť v rámci platných zákonov a predpisov obchodného práva. V dôsledku toho konštatujú nasledovné:

1. Členmi spoločnosti sú don Cecilio Rubes Jurado, bytom v tomto meste; don Bartolomé Alegre Gonzáles, bytom v tomto meste a don León Valdés Baltrán, bytom tamtiež. Všetci sú plnoletí a majú všetky občianske práva.

2. Nová spoločnosť bude v obchodnom styku používať označenie: Rubes, Valdés a spol., S.R.C. Toto označenie sa bude používať v korešpondencii, ako aj v telegrafickom a telefonickom styku.

3. Pri obchodných jednaniach sa budú striedať páni Cecilio Rubes Jurado a Bartolomé Alegre Gonzáles, a to vždy po polroku, aby bola práca spravodlivo rozdelená.

4. Spoločník don Cecilio Rubes Jurado prispieva čiastkou 100 000 pesiet v hotovosti; spoločník don Bartolomé Alegre González čiastkou 75 000 pesiet, tiež v hotovosti; a spoločník don León Valdés Baltrán čiastkou 75 000 pesiet, takisto v hotovosti, z čoho vyplýva, že spoločnosť disponuje kapitálom 250 000 pesiet. Celá táto suma je určená na ochranu a výrobu „Rubesovej vane“, nového vynálezu, náležite evidovaného v registri patentov.

5. Firmu zakladajú podpísaní na obdobie piatich rokov a po uplynutí tohto obdobia a po riadnom vyúčtovaní rozhodnú spoločníci väčšinou hlasov, či firmu zrušia, alebo či platnosť tejto dohody predĺžia o ďalších päť rokov. Hlasovanie sa bude uskutočňovať v päťročných intervaloch.

6. Každý zo spoločníkov má právo vybrať si ročne 6000 pesiet na zvláštne a rodinné výdavky.

7. Delenie zisku, ako aj vyúčtovanie strát sa uskutoční raz do roka a to s prihliadnutím na výšku čiastky, ktorou jednotliví členovia prispeli. V tomto zmysle majú gestori don Cecilio Rubes a don Bartolomé Alegre González nárok na desaťpercentnú províziu z celkového zisku.

8. Keby došlo medzi dvoma spoločníkmi k nezhodám, či sporom obchodného rázu, zaväzujú sa už teraz, že spory nebudú riešiť súdnou cestou, ale predložia ich na posúdenie obchodnej komore, ktorú tvorí deväť zástupcov, pričom každý zo spoločníkov si určí troch.

Účastníci dohody potvrdzujú svojimi podpismi na tejto listine s uvedeným dátumom a miestom, že s podmienkami zmluvy súhlasia. Správnosť vyhotovenia dosvedčujem za náš slávny notariát — podpis notára.

Keď Cecilio podpisoval dokument, zmocnil sa ho pocit, akoby mu srdce padlo do bezodnej priepasti. Ráno, keď ho fotografovali pred knižnicou v salóne, bol ešte pokojný, napĺňalo ho vedomie vlastnej dôležitosti, ale teraz sa mu začali podlamovať kolená a v sluchách mu prudko búšila krv.

— Tak, to by sme mali, — povedal Valdésovi a Bartolomému Alegremu, len čo vyšli od notára. — Myslím, že by sa patrilo založenie firmy osláviť a zájsť si na pohárik.

Predstava vane, ktorá by nemala klasické konvenčné tvary, zrodila sa v Ceciliovej hlave ráno v deň synovho prvého prijímania, keď sa kúpal. Vtedy prišiel na to, že obyčajná vaňa je nepohodlná, a to najmä pre ľudí po šty-

JINDRA, ZDENĚK - PRVNÍ SVĚTOVÁ VÁLKA

JINDRA, ZDENĚK

PRVNÍ SVĚTOVÁ VÁLKA

Státní pedagogické nakladatelství, Praha, 1987
edícia Učebnice a přiručky pro vysoké školy
obálka Jaroslav Šváb
ilustrácie Jan Musílek
2. vydanie, 5.000 výtlačkov
14-407-87

história, dejiny, I. svetová vojna,
372 s., 32 s. obr. prílohy, čeština
hmotnosť: 602 g

tvrdá väzba
stav: veľmi dobrý, bez prebalu. knižničné pečiatky

5,50 €

*bib10* in **O7**

BARBUSSE, HENRI - OHEŇ

BARBUSSE, HENRI

OHEŇ
deník bojového družstva
(Le Feu - Journal d´une escouade)

Naše vojsko, Praha, 1965
edícia Máj
preklad Milena Tomášková
doslov Vladimír Brett
ilustrácie Jan Bauch
obálka Miroslav Váša
3. vydanie (2. v NV), 93.000 výtlačkov

beletria, román, I. svetová vojna,
288 s., čeština
hmotnosť: 443 g

tvrdá väzba s prebalom
stav: dobrý, prebal ošúchaný

predané

*zimpa* in **S2Z**

Děj tohoto válečného románu se odehrává na francouzsko-německé frontě během první světové války. Není zde žádný hlavní hrdina, všichni vojáci jsou vlastně hrdiny. Kniha má 24 kapitol, které na sebe nijak nenavazují a popisují každá jinou situaci. Barbusse tímto dílem naturalisticky popsal události první světové války a hrdinské činy vojáků, děj tu není nijak důležitý.

8/DOVOLENÁ

Eudore si na chvíli sedl na kraj studny vedle silnice, než se dal cestou přes pole, k zákopům. Sepjatýma rukama objal jedno koleno, zvedl svou bledou tvářičku - kde nebyl pod nosem knír, ale jen malý, plochý štěteček nad každým koutkem úst - chvíli si pohvizdoval a pak zívl jitru do tváře, až zaslzel.

Nějaký voják od trénu, jenž tábořil na pokraji lesa - stála tam řada vozů a koní, jako když cikáni táboří - a kterého sem přivábila studna, blížil se se dvěma plátěnými kbelíky, jež mu při každém kroku tančily v rukou. Zastavil se před tímto ospalým pěšákem beze zbraně, jen s nacpaným tlumokem.

„Ty máš dovolenou?“

„Mám,“ řekl Eudore. „Vracím se z ní.“

„No, kamaráde,“ říká vozataj odcházeje, „to si nemůžeš naříkat, když sis tejden hověl na dovolený.“

Ale tu již bylo vidět čtyři muže, jak jdou těžkým a rychlým krokem dolů po silnici. Jejich boty byly blátem tak oblepené, že vypadaly spíše jako karikatury bot. Když poznali Eudora, zastavili se jako jeden muž.

„A to je Eudore! Hej, Eudore! Starouši, tak už ses vrátil?“ volali už z dálky, rozběhli se k němu a podávali mu ruce, velké, jako by měli rukavice ze světlé vlny.

„Nazdar, kluci,“ usmívá se Eudore.

„Tak co říkáš, chlapče, jaký to bylo ?“

„Nebylo to nejhorší,“ odpovídá Eudore.

„Jdeme z roboty, nosili jsme víno; byla to pořádná fuška. Půjdeme společně, né?“

Jeden po druhém seběhli po svahu na cestu, pak se do sebe zavěsili a kráčeli přes pole, pokryté šedivou maltou, kde to při každém kroku mlaskalo, jako když se mísí těsto v díži.

„Tak jsi viděl svou Mariettu. Vždyť jsi pro nic jinýho nežil, a jak jsi otevřel zobák, už jsme ji měli na tapetě.“

Bleďoučká tvář Eudorova se stáhla.

„Ženu jsem viděl, ovšem, ale jen jednou. Nešlo to jinak. Je to smůla, neříkám nic, ale je to tak.“

„Jak to?“

„Jak? Víš, že bydlíme ve Villers ľ Abbé; je to hnízdo, akorát čtyři chalupy napravo a čtyři nalevo od silnice. A jedna z těchto chalup je naše hospoda. Ona ji vede, nebo spíše zase vede od tý doby, co je pokoj od bombardování.

Protože jsem měl dostat dovolenou, zažádala si o propustku do Mont-Saint-Eloi, kde mám rodiče, a já měl dovolenku taky do Mont-Saint-Eloi. Chápeš tu strategii ?

A protože je to chytrá holka, zažádala si o tu propustku už dlouho předtím, než já měl jet na dovolenou. Ale já dostal dovolenou dřív, než jí došlo povolení. Přesto jsem jel: to víš, u roty to člověk nesmí propást, když na něho přijde řada. Tak jsem byl u rodičů a čekal jsem. Mám je na mou duši rád, ale přece jen jsem dělal kyselý obličeje. Oni byli rádi, že mě vidí, ale přitom je mrzelo, že jsem u nich celý nesvůj. Ale co se dalo dělat? Šestý den večer - to mi už dovolená končila, příští den jsem se měl už vrátit! - přijede jeden mladík na kole - mladý Florence a a přinese mi od Marietty psaní, že ještě nemá propustku...“ „To byl malér!“ zvolali posluchači.

,,... a že se dá dělat jen jedno: ať požádám o dovolení u starosty v Mont-Saint-Eloi, ten ať požádá u vojenských úřadů a ať přijedu sám, a kalupem, do Villers k ní.“

„Tos měl udělat hned první den, a ne šestej!“

„To se ví, ale já se bál, že bych se s ní minul cestou a že bych ji propás, protože hned jak jsem přijel, pořád jsem ji čekal a myslel jsem, že ji každou chvíli uvidím ve dveřích. Udělal jsem, co mi řekla.“

„Tak konec konců jsi ji přece jenom viděl, co ?“

„Jen jeden den, vlastně jen jednu noc,“ odpověděl Eudore. „To stačí!“ vykřikl rozpustile Lamuse.

„Jak by ne!“ přisazuje si Paradis. „Za jednu noc takový pašák jako ty něco nadělá, a třebas i něco malýho připraví!“

„Však taky vypadá! Jen na něj mrkni, jak je zmořenej. Člověče, ten si dával, kujón jeden! Jdi, ty neřáde!“

Eudore jen potřásal svou bledou a vážnou tváří pod přívalem kluzkých vtipů.

„Zavřete ty svoje nevymáchaný huby na pět minut, kluci!“ „Vypravuj nám to, chlapče!“

„To není nic zábavnýho,“ brání se Eudore.

„Tak tys povídal, že tě u rodičů chytil světobol?“

„To víš, že jo! Dělali, co mohli, aby mi Mariettu vynahradili. Cpali mě šunkou, nalévali višňovkou, prádlo mi spravovali, a dělali, co mi na očích viděli... (A dokonce jsem zpozoroval, že si dávají pozor, aby si přede mnou tak nenadávali jako obyčejně). Ale to máš rozdíl; já pořád koukal na dveře, jestli se snad přece nepohnou a nepromění se v ženu. Nakonec jsem došel ke starostovi a dal jsem se na cestu včera odpoledne ke druhý hodině, spíš bych měl říct: ke čtrnáctý hodině, protože jsem už od